Neletíme všichni

Od dnešního dne startuje seriál drobných postřehů z naší cesty po Indii. V každém článku jich bude několik a půjde o drobné střípky mozaiky naší expedice. Na jejich detailní zpracování je třeba si ještě pár dní počkat, protože knížky se bohužel nepíší samy.
Tento den, který měl být tím vysněným cílem, za kterým se takovou dobu pachtíme (o tom si lze na tomto blogu přečíst mnoho), se nakonec ukázal jako ten nejsmutnější. A to z jednoho prostého důvodu. Do Indie jsme nemohli odcestovat všichni. Honzu Masáka zradila byrokracie a byl nucen zůstat na letišti v Praze. Jako problém se ukázalo jeho vízum. Nezaplatil ho včas a i přes několik telefonátů na indické velvyslanectví se situaci nepodařilo uspokojivě vyřešit. Přesto na letiště jel ještě s tím, že s námi odcestuje. Nikdo totiž pořádně systému víz nerozuměl a tak jsme žili v naději, že se může ono vízum proplatit až na místě. Nešlo to a tak nakonec musel Honza zůstat osamocen v Praze. Nám málem uletělo letadlo, dobíhali jsme ho na takzvanou poslední výzvu. Moc pěkný začátek!
Indie je velmi militarizovaná země. Na každém rohu zde člověk potká vojáky ve zbrani, případně se psy. Extrémně je to znát právě v oblasti Kašmíru, kterou jsme navštívili. O ní vede Indie s Pákistánem spor už od jejich vyhlášení nezávislosti v roce 1947. O toto území proběhly už čtyři krátké války, je velmi postižené terorismem a nachází se zde skupinky separatistů. Veskrze jde o poměrně nebezpečnou oblast. Také polovinu Lehu, centra Ladakhu, tvoří vojenské základny. I tato asi nejbezpečnější oblast Kašmíru se neubránila přílivu vojenských jednotek a strojů. Je to určitě škoda, protože součástí tibetské kultury, přechovávané právě tady, rozhodně armáda není. Ale politika hovoří jinou řečí. (Je samozřejmě zakázáno fotit jakékoli vojenské objekty i vojáky samotné, takže fotku bude třeba oželet.)
Je velmi neslušné na někoho ukazovat chodidlo. Jde o nejspodnější část těla jak fyzicky, tak duchovně. Také je nezdvořilé překračovat jakékoli předměty nebo osoby, je lepší je odsunout nebo obejít. Když tato pravidla porušíte, nic se vám sice nestane, ale rozhodíte tím místní, kteří pak nebudou vědět, jak s vámi správně jednat. Více

Zpátky, živí, odpočatí, v jednom kole

Zdravíme všechny příznivce naší skupiny No Limits! Ozýváme se po delší době, což je způsobeno několika faktory. 1) V Indii je špatné připojení k internetu (dalo by se říct žádné). 2) V Indii je také špatná hygiena, a proto většina z nás přijela s nějakými zdravotními potížemi. A ty se společně s únavou dávají dohromady těžko! Proto tedy jsme měli takovouto prodlevu od svého příletu zpátky do ČR. Nyní už jsme opět ponořeni v plné práci na výstupech. A je se rozhodně na co těšit.
Co všechno se tedy chystá? Samozřejmě celá hromada krásných fotek, některé z nich budou i vytisknuty na formát A3, jiné budeme používat při našich cestopisných přednáška. A že máme v plánu zavítat do všemožných koutů republiky. Dále se sepisují deníky několika členů expedice. Některé ukázky jistě vyjdou i na tomto blogu, bohužel těžko mohou vyjít celé, neboť například deník autora má průměr na den přes pět normostran :). Ale teď to hlavní. Ve fázi střihu je náš film! Ten bude představen někdy v půlce listopadu. A jsme si jistí, že bude stát za shlédnutí.
Co jsme všechno zažili? To se nedá popsat ani v těch nejdelších denících nebo v triologii velkofilmů. Je to neskutečné množství vjemů, zážitků a pouček do života. Poznali jsme krásu, sílu, klid, svoje hranice, neznámé kraje, neuvěřitelné lidi a spoustu dalších věcí. Vše se vám budeme snažit přiblížit co nejvěrněji ve svých denících a následném filmu. Abyste se na nás nezlobili za to, že jsme vás nechali tak dlouho čekat, startujeme se zápisky ještě dnes!
Tak takhle nějak jsme vypadali při návratu.

Čtěte

Zdravotnický kurz ZDRSEM


Nejaktivnější středoškolák

Chvála na naši expedici se valí ze všech stran jak laviny v Himálaji. Tentokrát se jedné pocty dočkal jednotlivec. Maruška Čejnová byla vybrána jako Nejaktivnější středoškolák roku 2016. A na tom má No Limits jistě nemalý podíl. Takovému velkému projektu nemohl prostě nikdo jiný v ČR konkurovat. Kromě toho Marie ještě chodí kromě gymnázia na konzervatoř, nedávno se vrátila z Číny, pochopitelně plní program DofE atd. Prostě toho stíhá tolik, co mnoho jiných lidí za celý život ne.
Nejaktivnější středoškolák je soutěž, do které se může přihlásit každý středoškolský (překvapivě) student. Nesmí ovšem jen tupě sedět ve škole (když takhle sedí ve dvou, je to už považováno za aktivitu), ale hledat i další uplatnění své osoby ve volném čase. Třeba jako dobrovolník, literát, herec nebo právě cestovatel. Po přihlášení následuje prezentace sebe sama v Praze. Z ní se následně vyseparuje užší výběr, který postupuje do dalšího kola, kde se soupeří o medailové pozice. Po vyhlášení výsledků následuje zajímavý program, třeba debata co s životem do 25 let.
Marušce tedy celý tým gratuluje a je rád, že může mít ve svém středu takového člověka. Článek nechtěla napsat sama, neznaje Cimrmanova citátu: "Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá." Tak nakonec se toho musel chopit někdo jiný, koneckonců táhneme všichni za jedno lano.

Jaci jsou v Himálaji doma!



Jak létá Drak

Ve dnech 18. - 19. 6. se uskutečnila ostrá cvičná expedice No Limits do oblasti Sedmihoří. V rámci posledního nácviku před jejich anabází v Himálaji si oba studentské týmy, Jak a Drak, vyzkoušely orientaci s GPS a mapou. Každá skupina dostala dvanáct GPS souřadnic, u kterých musela zjistit odpověď na otázky, jež se nacházely na stejném papíru. Ze získaných indícií pak lze zjistit, kde se nalézá jedna z takzvaných multikešek.
Dostáváme veškeré pokyny. Je nám zapsán čas startu a můžeme vyrazit. My, skupina Drak, přibíháme k první informační tabuli, která se nachází na zadané souřadnici. Bohužel zjišťujeme, že vítr, eroze a další nepříznivé přírodní podmínky ji rozervaly na cáry a roznesly po okolí. Proto můžeme pouze odhadovat, kolik plazů se nalézalo na obrázku. Nu co, jde o poslední číslo souřadnice, bez něj se nějak obejdeme. Rychlým krokem se vydáváme dál.
Naši cestu zprvu nedoprovází žádné obtíže. Hélios se projíždí po nebi ve zlatém voze, Honza se co chvíli sehne, aby utrhl jahodu, borůvku či nějakou rostlinu, která nám ostatním připadá smrtelně jedovatá  naše bránice si také mnoho neodpočinou. Jediné, co nám přidělává vrásky je vrch Rozsocha, jehož masiv nám nyní zastoupil cestu. Stoupáme vzhůru a nechápeme, proč tady ještě nebyly instalovány eskalátory. Přesto se ještě zvládáme usmívat do blýskajícího fotoaparátu. Samozřejmě nezapomínáme zjišťovat odpovědi z informačních tabulí. Víte například, že pseudokary se utvářely za pomoci změny objemu vody při změně skupenství?
Kolem nás se rozprostírá rozmanitá krajina. Louky. lesy. náhodně poházené kameny, jako kdyby starodávní titáni hráli vybíjenou. Jen po sobě neuklidili míče. Ach, ta tehdejší mládež. I když jsme poháněni zadaným úkolem, nemůžeme se vynadívat. Začínáme se ptát, proč vlastně jezdit takovou dálku, když v Čechách se taky něco hezkého najde. Ale pak si vzpomeneme na fascinující štíty, velkolepé kláštery, místní kulturu a stovky hodin, které jsme expedici věnovali. a odpověď moc dobře známe. Vstříc Malému Tibetu!
Zatím však míříme po žluté značce. Obloha se, k naší nelibosti, zatáhla a kapky deště začínají zkrápět naše hlavy. A nejenom je, pročež na sebe oblékáme pláštěnky, abychom neměli všechno mokré. Díkybohu se déšť rychle odmlčel a nekomplikoval dál naši cestu, která se už chýlila ke konci.
Po přečtení několika informačních panelů jsme se dostali k altánu, jehož pohostinství jsme v průběhu dne již využili. Nyní skrýval poslední chybějící číslo do souřadnice vytoužené multikešky.. Jak jsem po výpočtu zjistili, nachází se přímo za naším hlavním táborem. Kruh se uzavřel.
Nalezení kešky bylo již dílem okamžiku. Stejně tak závěrečné bilancování. Dohromady 10 kilometrů, přes 500 výškových metrů a utvrzení, že se snad v Himálaji neztratíme a přežijeme. No Limits zdar!
Honza se stihl i vykoupat.


Úspěch týmu No Limits v soutěži Hannah Grant posvětila bouřka